Rukopisy – staročeština? „staroslověnština“?

Autor: Ivan R. V. Rumánek | 2.10.2017 o 13:56 | (upravené 5.10.2017 o 19:55) Karma článku: 2,45 | Prečítané:  597x

Dvousté výročí objevení prvního ze slavných českých „rukopisů“ se v Česku slaví a připomíná patřičným způsobem, jaký si tyhle literární památky zasluhují. Aniž bych se chtěl vnořit do proudu horkých až zahořklých disputací ohledně

jejich pravosti, rád bych jen upozornil na jistou malou, ale podstatnou lingvistickou nepřesnost.

           Za jazyk těchto památek se uvádí staročeština, což je správné. Objevuje se však i termín „staroslověnština“, a to je hrubý lingvistický omyl.

            Termínem staroslověnština se totiž označuje jazyk velkomoravské mise. Tudíž, i kdybychom připustili pravost rukopisů, a tím i starobylost jejich básnických skladeb, tyto se zařazují do pozdního středověku, a ne do doby velkomoravské, která je spíš „středním“ středověkem. Staroslověnština se stala literárním jazykem našich předků na západním Slovensku a na Moravě, a následně, když Svatopluk z Moravy Methodiovy žáky vyhnal, se staroslověnská vzdělanost a písemnost uplatnila i v centru Knížectví českého a v jiných slovanských oblastech. Samotná Velká Morava se stala obětí politických rozkolů a vojenských záborů. V souvislosti s přicházejícím maďarským etnikem se politická moc z jeho center jako Bratislava, Děvín, pak dále na sever lokalita Mikulčice-Kopčany-Holíč, a ještě severněji pak Staré Město-Velehrad (a možná taky Brno-Líšeň), postupně vytrácela, a zároveň s ní i kulturní dědictví, za které jsme vděčili knížeti Rastislavovi a soluňnským bratřím. Právě Konstantinos vytvořil pro velkomoravskou misi literární jazyk založený na řeči jejich rodného města Thessaloniké neboli Soluň. Thessalonická slovanština byla staletou koexistencí s řeckou byzantskou kulturou na vysoké úrovni a do tohoto jazyka Konstantinos začal překládat Nový zákon a postupně další a další knihy Bible. Vytvořil v něm skvělou báseň Proglasъ, a Methodios pravděpodobně přidal texty zákonodarné. Pouhým pohledem na tyto texty je jasné, že to bylo trošičku jiné nářečí, než jakým mluvili naši předkové na Velké Moravě (nebo třeba v Čechách), byla ale dostatečně blízká na to, aby pomáhala šířit písemnou kulturu tady u nás. Z nejmarkantnějších lingvistických rozdílů mezi staroslověštinou a místními moravsko-slovenskými pranářečími bych uvedl hlásku „št“ (možná tehdy ještě vyslovovanou „šč“, jak se zachovala v staroslověnismech v ruštině), místo které jsme tady u nás odedávna měli „c“ (staroslověnsky nošt [nošč?] – tady „u nás“ noc). Po zániku Velké Moravy se staroslověnsky ještě zřejmě jistou dobu psalo mimo jiné i v sílícím přemyslovském centru v oblasti Prahy, a možná právě tahle skutečnost podpořila, přímo podmínila, později vznik psané staročeštiny, jazyka, který byl na rozdíl od jižněslovanské staroslověnštiny jazykem západoslovanským, nářečím České kotliny. Díky tomu má čeština spolu s ruštinou nejstarší literární tradici mezi slovanskými jazyky. Je ale třeba důkladně ji odlišovat od staroslověnštiny.

            Nevím, jestli používání pojmu staroslověnština je jednou ze zbraní obránců rukopisů – snad tímto pojmem chtějí naznačit, že jazyk rukopisů je ještě starší než staročeština a že sahá až před rok 1000 n.l, čímž by se i starobylost rukopisů ještě zmajestátnila. Spíš si ale myslím, že jde o nepřesnost pramenící z nevědomosti. Snad použitím slova „staroslověnština“ chtějí prostě jenom zdůraznit onu starobylost, považujíc toto slovo spíš za poetismus než za přesné označení nějakého jazyka. V tom případě by šlo jenom o „dojem ze slov“, podobně jako se slova „staročeský“ často užívá už i při vzpomínání na časy našich babiček nebo prababiček. Když si ale naše prababičky představím, tak to byly ženy přelomu 19. a 20. století, což se za „staročeské“ jenom stěží dá označit. Podobně i termín staroslověnština na jazyk rukopisů královédvorského a zelenohorského by se hodil třeba v nostaligicky laděné básni na toto téma, ale v odborném prostředí debat připomínajících výročí nalezení prvního z nich 17.9.1817 není na místě. Nádherné básně, které inspirovaly hudbu Smetany nebo malby Alše, at už jsou „podvrhem“ nebo pravé, jsou tedy psány rozhodně ne „staroslověnsky“, ale – staročesky!

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

Autorská strana Beaty Balogovej

Kedy vyberieme Nagyiku z truhly? Nevieme hovoriť o smrti

Na príchod dieťaťa sa systematicky pripravujeme, ale umieranie ukrývame ako nejaké zlyhanie.

Píše Táňa Sedláková - Fórum

Ak by nás Fico naučil všímavosti k ženám

Keď budú mať staršie ženy lepšie miesto v spoločnosti, ružičky od lídrov odmietnu.


Už ste čítali?